yňato
z hospitace (už jednou jsem ji níže vyvěsil, ale praktikant/ka mi
dal/a pěknou odpověď na můj komentář... Mohlo by se Vám hodit
o tom taky přemýšlet.
(…)
Další část hodiny byla věnována procvičení druhů pověstí.
Paní učitelka dávala různé příklady pověstí, které žáci
označovali správným názvem.
Ohs:
Bylo by hezké vědět, zda se tomu děti učily proto, aby uměly ty
názvy, nebo z jiného důvodu. Odhadnete, pro co vlastně ty druhy
pověstí máme znát? Odpovíte si tak, že to nebude jen fráze
typu "To přece patří ke vzdělání, ke kulturnosti",
nebo jinak než "tak ty pověsti vznikaly..."? Zkuste to!
My ani praktikantka nemůžeme vědět, jak to paní učitelka s
dětmi brala, protože zde je jen záznam z jedné hospitace a ne z
celého měsíce výuky, ovšem.)
Po
přečtení vašich komentářů jsem si uvědomila, že jsem se
nikdy neptala, proč vlastně máme to a to děti učit. Proč to
mají umět? K mé hrůze si na řadu témat nedokážu
odpovědět, nedokážu odůvodnit, proč jsou zařazena do učebních
osnov, tedy nově do ŠVP (RVP). Odpověď, že to patří ke
vzdělání člověka, je příliš prvoplánová. Nač tedy umět
všechny možné typy pověstí? Nejde jen o to, aby děti věděly,
že dvě pověsti nemusejí
být ty samé pověsti, že nabízejí několik pohledů? Jedna může
být o známém místě, jiná o člověku, o kterém jsme už
slyšeli…Možná jde jen o to nabídnout jim různé pohledy na
téma pověsti. Rozhodně nejde o to umět všechny druhy nazpaměť.
OHs:
Neptáte se tak sama jediná, je zajímavé, že je tak těžké dát
si důkladnou odpověď na otázku "Proč vlastně vyučuju
druhy pověstí, literární směry, typy autorského přístupu,
obrazná pojmenování, ale taky "věty podle postoje mluvčího",
nebo typy přísudku, slovní druhy... A v ostatních předmětech je
to velmi podobné, snad matematika má jiné otázky i odpovědi, asi
ještě těžší...
Ale
ještě těžší je dát takovou odpověď,
které může porozumět a kterou může přijmout i žák sám!
Naše důvody bývají tak vzdálené od jeho myšlení a života –
velmi abstraktní, nebo vědecké, mnohdy jsou také vzdálené v
čase – jednou se ti to bude hodit..., to oceníte, až budete v 6.
ročníku, v 8. ročníku, na SŠ, na VŠ...
Před
15 lety jsme s týmem učitelů sestavovali Standardy na druhém
stupni ZŠ (byl to projekt pro Ministerstvo zdravotnictví, zatímco
ve školství tehdy ještě ani nevěděli, že by standardy
potřebovali). Asi dvaceti spolupracujícím učitelům různých
předmětů jsem dal pracovní list, do něhož měli mimo jiné
zaznamenat to učivo svého předmětu, u kterého nedovedou říct,
proč je vyučují. Každý toho našel dost, a vesměs se velmi
divili. Ale měli obrovskou radost, když si uvědomili, že takové
učivo můžou prostě úplně škrtnout. Jedna učitelka s 30 lety
praxe, zeměpisářka, se radovala, že nebude vůbec učit
hospodářský zeměpis. (To se dřív opravdu vyučovalo: kde je
která továrna, co se v kraji nebo státu vyrábí. Brzo ty
nepotřebné krajské podniky stejně zkrachovaly, a ve světě se
jednak taky vše mění, a jednak proč má žák ZŠ vědět, kde se
těží cín? Tak jakýpak hospodářský zeměpis.)
Proč
co vyučujeme?
Nezoufejte,
že u mnoha položek učiva skoro nikdo
neumí říct, proč se to vlastně vyučuje.
Anebo že odpovídá právě těmi prvoplánovými nápady. Tak to
přinesla tradice, a kdysi mívaly ty položky učiva svůj význam.
Jenže informací a položek učiva stále přibývá a škola, ani
ministerstvo, ba ani národ (rodiče a vzdělanci) se pořád
neumějí rozhodnout, že nebudou učit všecky ty informace, když
se ztrácí z povědomí jejich smysl! Klidně Vám budou tvrdit, že
na základce se přece do dětí musejí ty informace nacpat, a až
děti vyspějí, teprve o nich budou myslit. To je ovšem nehorázná
pověra a je to nebezpečné, protože – jak jste si asi všimli -
odradí se tím asi tak ¾ národa od chuti se vzdělávat ve škole.
Ale za vašich životů dojde k změně a k rozhodnutí vyučovat
rozumněji, a asi dost brzo. Proto se musíme naučit znát, proč co
vyučovat, a když to ani po důkladném rozvažování a zjišťování
nevíme, zkusit vyučovat radši něco jiného.
Co
s tříděním pověstí?
To
co Vás napadlo, že různé verze pověsti o témž místě nebo
osobě jsou dobrým nástrojem na učení
různosti pohledů, to je určitě
významný důvod pro to, proč je máme ve škole číst a probírat.
Ale bylo by výborné, kdyby nešlo o různé pohledy na jev
"pověst", ale prostě o dovednost porovnávat podobné
věci, nacházet jejich rozdíly a shody, vnímat to, že se různí
lidé dívají na touž věc taky různě, a posuzovat takovou
různost pohledů. Pověsti by pak byly dobrý "cvičný terén".
Jenže
děti se učí jiné třídění: pověsti lokální, pověsti o
nějakém úkazu, o nějaké osobě atd. Zkuste si odpovědět na
otázku, co to žák vlastně získá, co
žák pochopí, když čte a když je
si vědom toho, že někdy si lidi vyprávějí pověsti o místě,
jindy o osobě, jindy o nějakém jevu přírodním? Odpověď je
velice těžká! Žák v 6.-9. ročníku ji sotva dá dohromady, a
dokonce by ji sotva pochopil a sotva se jí naučil, i kdybyste mu tu
"pravdu" přednesla.
Pochopení
leda pro hodně vyspělého čtenáře:
Místní
pověsti vytvářejí u lidí kolem
příslušného "místa" vědomí
obyvatelského společenství: "My,
co tu nedaleko kopce Homole bydlíme, sdílíme všichni společně a
i se svými předky tuhle pověst o tom, že v Homoli se skrývá
poklad, my máme tuhle vzpomínku od pradědů, a tak víme, že je
tenhle kraj náš, a my že jsme svoji, my sem patříme a nejsme
cizí, kteří pověst neznali a kteří nám sem přivandrovali. My
totiž máme právo tu bydlit a hospodařit..." To bývalo v
starších divokých časech, kdy bylo vlastnictví půdy a lesa tím,
co udrželo rod při životě, moc důležité (ale dnes se o tom
stěhování uvažuje jinak, milé děti...) Jiné místní pověsti
vlastně nemluví o "zeměpisném" objektu kvůli němu
samému, ale proto, že místo – hora, řeka, podivný kámen,
prastarý dub jsou důkazní svědkové čehosi: byli tu vždy, od
pradávna, takže když při tom taky slyšíte, že ten kníže
Oldřich k tomuto dubu přijel a pomrkával na pradlenu Boženu, je
ta love-story jistojistě pravdivá, jakože tu ten dub pořáde
stojí, vždyť ho vidíte! A hory,kopce, propasti, ty svědčí o
legitimitě nás králů v této oblasti ještě lépe, protože
odjakživa. V dobách, kdy málokdo uměl číst a psát, a vše se
jen říkalo, by bylo snadné zalhat, ale když se při tom svědectví
poukázalo na místní objekt, "jenž po staletí odolává až
posaváde časům" (J. Kollár), bylo možné důvěřovat.
Takto fungují pověsti hlavně o kopcích nebo řekách a jiných
útvarech po celém světě!
Pověsti
o jevech přírodních asi podávají
lidem laické objasnění, a zbavují lidi strachu, nebo upokojují
jejich zvědavost, ale hlavně vypovídají o tom, že za
jevy světa zde viděného jsou ještě souvislosti nebo příčiny a
mocnosti, které sám člověk nevidí a nezná.
A tyhle příčiny nebo souvislosti jsou ten Osud, nebo z nich
pramení různé ty nepochopitelné změny života, když přijde
polární záře a po ní revoluce nebo válka... My, co si o tom
povídáme pověsti, si tak upokojujeme
svou nejistotu, ujasňujeme si, s čím ve svém osudu hnout můžeme
a s čím ne, atp. A navíc se v
pověstech pomalu krystalizuje pro danou
kulturu pochopení hodnot a pravidel,
na které jednotlivec sám nepřijde – staleté zkušenosti se
vyprávěním příběhů tak zformulují, že i lidé hodně prostí,
nehloubaví, bez vzdělání a rozhledu, můžou pochopit, co je
správné, které dobro je dlouhodobé tak, že i pro naše děti a
vnuky bude dobrem. Tuhle zvláštní funkci zpřístupnit
velké civilizační poznatky i lidem hodně necivilizovaným nese
umění, a zejména slovesnost,
v lidstvu odpradávna.
Znáte to z pohádek. Ale v pověstech jsou situace mnohem reálnější,
důvěryhodné i pro dospělého, který na některé z pohádkových
bytostí už jen tak neskočí...
Myslím,
že takové vysvětlení je na děti moc složité, ale přesto má
smysl se s dětmi zaobírat pověstmi – jenže v jejich původním,
literárním působení: musíme si
pověsti opravdu číst, povídat si o nich čtenářsky,
dohadovat se, zda můžou nebo nemůžou být pravdivé a proč si to
myslíš … A při tom se určitě dostaneme i k tomu, že zjistíme,
že některé pověsti jsou místní, jiné zas... původní učivo
se stane jen doprovodnou informací, která může pomoci něco
pochopit, ale hlavní cíl je jinde: v rozvoji čtenářství, v
zdokonalení schopnosti čtením získávat zážitky i poučení, a
zařazovat se mezi kulturní lidi.
Co
se máte jako učitelé naučit v didaktice kvůli smyslu pověstí?
Učíme
Vás tady v didaktice, abyste naučili
děti číst jako čtenáře, protože
estetický prožitek z autentické,
čtenářské četby (a nikoli ze
školních cvičných rozborů) přináší
lidem nadhled a přestavuje jejich životní hodnoty do nového
pořadí. Když si přečteš o
Bruncvíkovi nebo o Bivojovi, jinak pochopíš statečnost, porovnáš
sebe a hrdinu a řekneš si, v co věříš a na čem trváš ty...
Aby se děti staly čtenáři – i ty děti, jejichž rodiče jen
koukají a nečtou, musíte poskytnout třídě hodně knížek –
aby byly po ruce, být jako učitelka stále viděna, jak jste
zabrána v knize, jak půjčujete všecky své knížky kolegyním,
spřáteleným rodičům, ty vhodné i dětem, a ani nezabíjíte
hodiny literatury paměťovým drcením jmen, názvů, směrů a dat
narození (protože takové paměťové uložení hromady dat se v
hodině stejně nestane).
Co
s literárněhistorickými a literárněteoretickými poznatky?
To,
co musí být mechanicky uloženo do paměti, musí se žák stejně
nadrtit doma! a to může být domácí úkol - když už musí být
nějaký...). Ani nepřevyprávíte zajímavý děj knihy, kterou
tedy pak děti už nikdy nepřečtou – "už nám ji řekla!"
Učíte děti stát se čtenářem: hledat
zážitek a velkou myšlenku v textu, předvídat děj, vysuzovat
souvislosti, luštit místa nepochopená, sdílet zážitky a knihy s
druhými ve vážném hovoru o literatuře.
A při těchto procesech čtenářských se do paměti dětem uloží
potřebná související data skoro sama a mnohem trvaleji, protože
je mozek vyhodnotí jako něco, co bylo spojeno se zážitkem, s
užitkem, co se prokázalo jako důležité. Abyste opravdu
porozuměli Šrámkově básni, musíte se vyznat v tom, jak se básně
skládají, čili jak jsou vystavěné, například tak, že básník
rozmlžuje významy známých slov pomocí metafor, abyste intuitivně
zahlédli nečekané podobnosti nebo souvislosti mezi jevy, které by
vám jinak připadaly všední. A můžeme si to klidně ukázat na
názvu sbírky básní od F. Šrámka, a můžeme se divit, že on,
který psal Modrý a rudý před tamtou válkou, co byla za císaře
pána, umřel až po téhle válce, co byla proti Hitlerovi! Ale bude
to údaj, který se vyskytl ve výuce právě v těsné spojitosti s
něčím, co nás dojalo, nebo napínalo, nebo čemu jsme přišli na
kloub, nebo při čem jsme se nařehtali (u Šrámka zrovna ne...) atd.
Ale
tradice je tradice!
Důvod
k výuce nějakého "tématu" jistě může být i ten
tradiční – například tradičně vyučované vědomosti o
národní nebo lidské historii opravdu pomáhají lidem vědět, že
patříme k sobě, že nás a naše myšlení naformátovali naši
předkové (nejen genetičtí, ale právě ti v našem prostředí
kulturním), a že takové vlivy se ustalují po staletí – takže
i ty, milý žáku, vytváříš tenhle staletý vliv zase pro děti
v dalších generacích, tak se koukej chovat kulturně :-), ale
hlavně se uč myslit na svou zodpovědnost, nejen na tu za sebe, ale
i za přírodu a Zemi, za národ a lidská stvoření. Tohle dřív
lidi docela dobře věděli a ctili, až v posledním půlstoletí se
to jistým vládcům v Česku hodně podařilo vytlouct lidem z hlavy
– komunismem a teď zas konzumismem. Takže jsme si vědomi, že u
učiva, které nám připadá zbytečné, si musíme pokaždé
promyslit a prověřit, jakou hraje ta vědomost roli pro národ,
nebo pro osobní identitu člověka atp. Kde o tom najdete informace?
V hlavě! V té své, ale radši v kontaktu s jinými hlavami –
svých kolegů učitelů, svých přátel vzdělaných lidí, i s
hlavami veřejně působících intelektuálů, jako jsou spisovatelé
a další umělci, nebo vědci s nadhledem přes hranice jednotlivého
oboru... A taky hojnou četbou! Dnes vychází vhodných knih stovky.
A
co další témata z osnov?
Asi
se má důkladně promyslit spousta dalšího učiva, že? V těchto
dnech se byrokrati z MŠMT snaží o "revizi" RVP. Bleskový
J.Dobeš jim před svým pádem stihl uložit, že RVP bude
"upraveno" do konce června. Tím, co je v té snaze řídí,
jsou příkazy "zjednodušit, zestručnit, aktualizovat".
Kdyby si dokázali říct, kvůli čemu a komu to takto chtějí
upravit, asi by přišli na to, že ten styl úprav bude přímo
bránit tomu, abyste jako učitelé se žáky věděli, kvůli čemu
se vlastně učíme o pověstech! Anebo budou učitelé znát tu
odpověď: přece "Bude to v testech"! Aby učitelé mohli
vyučovat s hlubokým vhledem (aspoň ti, co už ho získali, a druzí
aby se k něm dobrali) a aby výuce mohli dát smysl, byl RVP napsán
hodně obecně. (V každém předmětu se to nepovedlo, ale můžeme
říct, že češtinu napsali celkem inteligentně, když
nezapomeneme, že soupis učiva je dobrovolný...) Mnohý učitel
ovšem dodnes neví, co si pod cíli a výstupy představit – to
chápu, vždyť je tomu nikdo po desítky let na fakultách neučil.
Ale ve vašem zájmu – budoucích učitelů – je požadovat, aby
se učitelstvo mohlo stále profesně vzdělávat, a nikoli aby
dostalo doslovný předpis vhodný leda pro nějaké strojky.
Vy
strojky nejste a asi nebudete chtít se jimi stát. Největší
silou, kterou proti mechanickým představám o vzdělávání můžete
působit, bude vaše
vlastní promýšlení učiva a jeho cílů.
Aby na Vás byli krátcí případní nemoudří úředníci,
inspektoři, i případní ambiciózní, ale neinformovaní rodiče.
Takové erudice nemůžete nabýt hned, to je jasné, ale v praxi
budete mít dobrou příležitost si na živých dětech ověřovat,
jak citlivé jsou na to, když výuce smysl dáte, a když ho nemá.
Nejsnáze dosažitelný způsob, jak si to ověřovat, je kupodivu:
hojné čtení a sdílení o četbě,
hojné, ale bezpečné psaní toho, co žák potřebuje vyslovit
(například po četbě, ale i o svém životě), hojné, ale
kultivované povídání a vzájemné naslouchání.
Budete se možná divit, že kvůli těmto typům aktivit se žáci
na ZŠ můžou dokonce chtít naučit i pravopisu a gramatice. Ale
musí se umět to dobře ve třídě během roku "nastražit".
Máte ještě rok studia, ještě jednu praxi! Dost se dá ještě
stihnout k tomu, co dobrého jste už pochytili.
Žádné komentáře:
Okomentovat